Šikana u dětí

Šikana není jen obyčejné škádlení. Není to ani běžná hádka mezi dětmi. Šikana je situace, kdy někdo druhému opakovaně ubližuje, ponižuje ho, zastrašuje nebo ho vytlačuje z kolektivu. Jeden má navrch, druhý ztrácí půdu pod nohama. A právě v tom je její nebezpečí.

 

Někdy je vidět na první pohled. Jindy je tichá, nenápadná a schovaná za větami typu „to byla jen sranda“. Jenže pro dítě to sranda nebývá. Z psychoterapeutického pohledu je šikana útok na bezpečí, důstojnost a vnitřní jistotu dítěte. Nezraňuje jen ve škole. Často pokračuje doma, večer před spaním, ráno před odchodem a někdy zůstává v člověku ještě dlouho poté.

 

Nejčastěji se objevuje ve třech podobách. První je slovní šikana: nadávky, posměch, ponižování, přezdívky a neustálé shazování. Druhou je sociální šikana: vyčlenění z kolektivu, ignorace, pomluvy, poštvávání ostatních a tiché ničení vztahů. Třetí je kyberšikana: urážky, zesměšňování, ponižování přes zprávy, skupiny, fotografie nebo sociální sítě. Ta bývá zvlášť krutá, protože dítěti vleze až domů. Dřív mohl člověk aspoň zavřít dveře od třídy. Dnes mu to pípá ještě večer pod peřinou.

 

Šikanované dítě často neřekne přímo: „Ubližují mi.“ Místo toho ho začne bolet břicho, zhorší se spánek, nechce do školy, je smutné, podrážděné, uzavírá se do sebe nebo najednou „bez důvodu“ mění chování. Dítě někdy nemluví slovy, ale jeho tělo a chování křičí dost hlasitě.

 

A jak dítě rozmluvit? Hlavně klidně, jemně a bez nátlaku. Ne výslechem, ale opravdovým zájmem. Často víc pomůže věta: „Všímám si, že se něco děje. Jsem tady s tebou a zvládneme to spolu,“ než rychlé otázky typu „Kdo ti co udělal?“ Dítě potřebuje nejdřív cítit bezpečí, teprve potom začne mluvit. Nepomáhá zlehčování, věty jako „to si nevšímej“, „musíš se bránit“ nebo „to přejde“. Tím se dítě většinou jen víc stáhne do sebe. Když se podezření potvrdí, je potřeba jednat včas a konkrétně. Obrátit se na školu, třídního učitele, školního psychologa, metodika prevence nebo další odbornou pomoc. Šikanu dítě nemá nést samo. Na to jsou dospělí.

 

Ne každé „nic mi není“ opravdu znamená, že je všechno v pořádku. Někdy to jen znamená, že dítě už neví, jak svou bolest pojmenovat. A tehdy je nejvyšší čas přestat mávat rukou a začít si všímat.